V neděli měla na ČT premiéru naše další reportáž z Réunionu. Voilá: v rubrice Objektiv Osobně! A já chci do tepla:)
Klikni a přehraj!
Abyste si nemysleli. Nebudu tady ze sebe dělat ošlehanou horalku, co prolezla celý Réunion. My vyrazili jen na dva dny. DVA DNY. Ale pořád jich jsem plná. Byla to procházka hobitím lesem. Každý půl kilometr přinesl něco úplně jiného – slunce, déšť, nízké bílé stromy, nedotčené louky, mech jak z fantasy filmu. Nebo také dva puberťáky s přebuzenou muzikou z IPhone 5. Šli z Marly na autobusovou zastávku, aby mohli jít večer pařit:)
Furt někde nějaký vodopád, kýčové výhledy, hrůza.
Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?
Název kostarické hospody blízko pláže. Majitelem byl Čech a Holá = Hola = Ahoj ve španělštině:)
Ahooj!
Jsem se naprosto zbláznila a píšu e-book! Vyjde v den mých 30. krásných, mladých narozenin – tedy 7. února 2015! Držte mi palce, protože od tý doby, co to píšu, tak jsem naprosto nesnesitelná. Mamce neberu telefony, na Dana vyjíždím kvůli každý blbosti a doma to vypadá jak po týdením mejdanu. Zatím se držím:) A zdravím!!!
Jó, a kdybyste byli zvědaví, tak klikněte ZDE – pro víc info o mém veledíle. Zobrazí se stránka, kterou jsem vyráběla úplně sama!!!:)
A tu nástěnku jsem vyráběla taky, jsem hrozně šikovná … já vim.
Že nic na světě lidi nespojuje více jak dobré jídlo a pití věděli už i dávní předkové našich dávných předků. Ale jen v Jižní Americe tato přátelská splynutí dotáhli k dokonalosti. Vydlabali dýni, vložili do ní zázračnou rostlinu, brčko, zalili horkou vodou a nechali nápoj kolovat mezi sebou. Rituál ocucávání jedné slámky mezi přáteli i naprosto neznámými lidmi se dochoval dodnes a je krásným symbolem pohostinnosti nejen v Latinské Americe.
Prý ocucávání!
„Za čtrnáct dní musíš přijít na kremaci, už máme tři nebožtíky a možná brzy přibude čtvrtý!“ říká mi s obrovským pobavením a úsměvem na tváři Yan, nejstarší syn rodiny, u které jsem se na Bali ubytovala. S hrůzou a překvapením pozoruji veselou náladu, kterou v něm evokuje zpopelnění člověka. Za dva dny mi nakoukne do pokoje a vítězně říká: „Máme čtvrtého!“
Bude švanda!
Tak nějak by mohl vypadat konec světa. Myslím ten jeho ošklivý a smutný konec. Poušť, vedro, písek v očích, sůl na rtech a vědomí, že voda se tu vyvažuje zlatem. Vítejte v Muynaku, bývalém přístavním městě jednoho z největších jezer světa.
Vrakoviště pro zbloudilé turisty i na rande pro místní
První reportáž z Réunionu pro Objektiv ČT je na světě (klik zde)! Mám z ní obrovskou radost:) A dost mě baví momentální situace, kdy video vkládám na web. Sedím naproti oknu s výhledem do středně ošklivého letentského vnitrobloku. Hovím si ve svém novém, 45 let starém televizním ušáku, na nohou prstové ponožky a nohy zabořené do žeber topení. Pravou ruku mám ledovější než tu levou. Topení hučí až do předsíně, ale teplotu v pokoji stejně nevytáhne na víc než 20’C. A do toho ten Réunion.
Mám strach z výšek a létání … že by rozdvojená osobnost?