BALI: Akce Kremace

„Za čtrnáct dní musíš přijít na kremaci, už máme tři nebožtíky a možná brzy přibude čtvrtý!“ říká mi s obrovským pobavením a úsměvem na tváři Yan, nejstarší syn rodiny, u které jsem se na Bali ubytovala. S hrůzou a překvapením pozoruji veselou náladu, kterou v něm evokuje zpopelnění člověka. Za dva dny mi nakoukne do pokoje a vítězně říká: „Máme čtvrtého!“

Bude švanda!

Akce kremace

Vysílačky, megafony, diodové výstražné značky. Co se týče organizace, hinduistické ceremonie na Bali by mohly směle konkurovat třeba i hudebním koncertům populárních hvězd. O obyvatelích tohoto indonéského ostrova se s nadsázkou říká, že celý svůj život tráví přípravou, prožíváním a následným úklidem náboženských oslav. Je to prý i jeden z hlavních důvodů, proč necestují. Veškerý čas, peníze a hlavně energii dávají svým bohům.

A vyhánění démonů může začít!

Kremace nebožtíků je jednou z těch větších událostí. Ve většině komunit se koná pouze jednou za pět let. Vypravit zesnulého na poslední cestu je totiž nesmírně nákladné, a to jak časově, tak i finančně. Celá vesnice se na tuto událost připravuje několik týdnů dopředu. Musí zajistit živé i neživé oběti, vyrobit velkolepou výzdobu a rekvizity.

Mám tu nějaké ty obětiny …

Málokterého Evropana nepřekvapí způsob, jakým se tu místní hinduisté staví k poslednímu rozloučení. „My prostě smutní být nesmíme. Duše zesnulých by pak nemohly opustit jejich tělo a reinkarnovat se,“ vysvětluje mi zjednodušeně Yan. V tom, jak by převtělení mělo probíhat, má jasno. „Pokud jsi vedla dobrý život, budeš opět člověkem. Pokud jsi byla zlá, vtělíš se znovu nejspíš… do buvola.“ Teď už je mi jasné, proč se Asiaté nechovají zrovna hezky ke zvířatům.

Rozloučit se s milovaným člověkem není jednoduchý proces, skládá se ze tří důležitých událostí: pohřbu, kremace a očištění duše. Pokud nebožtík nepatří k bohaté nebo královské rodině, je pár dnů po smrti pohřben na místním hřbitově. Až ve chvíli, kdy si rodina nastřádá dostatek peněz, může přistoupit k samotné kremaci, Balijci jí říkají ngaben.

Společenská událost roku

Na kremaci jsem tedy vyrazila. Má milá kredenciózní paní domácí mne oblékla do odpovídajícího oblečení. Ostatně bez toho vás ani na náboženské akce nepustí. Půjčila mi svou blůzu a sarong (dlouhá látka omotaná kolem pasu), který se mi neustále rozvazoval. „A co si mám obléci pod tu halenku?“ ptám se Yana. „Stačí, jak tomu říkáte, podprsenka!“ usmívá se lišácky. Nedůvěřivě si prohlížím jemně háčkovanou a průhlednou halenku. Chlapi si tu náboženské slavnosti umějí užít!

Ještě vlastní motorku a jsem Baličan!

Kremace je druhá fáze rozloučení se zemřelým. Trvá nonstop tři dny. První dva se všichni příslušníci místní komunity setkávají v chrámu, zpívají, modlí se, přinášejí oběti a muzikanti hrají. Dary bohům jsou různé, nejčastěji však vidíte ovoce, zdobené košíčky z palmových listů a také malá kuřátka v klíckách z proutí. Ceremonie je dlouhá, únavná a po nějakém čase i dost nudná. A jak jsem si všimla, nejen pro mě. Rodiny si tu krátí čas u stánků s jídlem a nagelovaní kluci s Nike ledvinkami kolem pasu posílají frajerské pohledy směrem k hloučku chichotajících se dívek. Opodál zase starší Balijci hrají hazardní hry. Vypadají legračně. Nemají totiž poker nebo přenosné kasino, ale podomácku vyrobenou desku, na které jsou namalované postavičky jako z nějaké pohádky. Hráči sázejí peníze na postavičku, která má padnout na kostce krupiéra. Když jsem tuto scénu později pobaveně popisovala Yanovi, podíval se na mě svým přísným pohledem a řekl: „To oni ale nesmí, kdyby přišli policisté, tak mají problémy“. To jistě:)

A poslední sázky na tlustou žábu v sukni …

Když duše začne nový život

To, co mě čeká třetí den, je neskutečné. Nebožtíci, obětiny a všichni účastníci ceremonie se musejí z chrámu přesunout na plácek za městem. Tam bude provedeno zpopelnění. Průvod stovek lidí je velkolepý. Nejdříve ulicemi běží muži držící na nosítkách obrovského býka ze dřeva, na chvíli se zastaví, zvláštně se kolíbají a pak zase rychle točí dokola. Doprovázejí je muzikanti v tempu prestissimo. Mlátí paličkami do plechových bubínků, což mi za normálních okolností rve uši, ale do této scény se to nesmírně hodí. Býk je v životní velikosti a nese ho na dvacet pět chlapů. Yan je trochu šprt. Ráno se mi svěřil, že musí jít do chrámu dřív, aby mohl být mezi nosiči. Teď se mu ale nedivím, všichni okolo fandí, adrenalin stoupá, poslední otočka a kluci vyčerpaně pokládají nosítka na zem. Jen kolem mě musí být na pět set lidí, většina jsou Balijci. Všichni tleskají, jako by šlo o dostihy. Atmosféra se pomalu uklidňuje, s ní i muzika. Chlapi s nosítky pokračují směrem k plácku. Následují je muži nesoucí ostatky nebožtíků zabalené v látce. Zemřelých je kolem třiceti, tedy mnohem více, než mi Yan sliboval. Průvod uzavírají cupitající ženy s nekonečným množstvím obětin v rukou.

A takto to vypadá v reálu …

Když procesí dorazí na místo určení, začnou kněží vkládat nebožtíky a obětiny do onoho dřevěného býka. Mezitím účastníci kremace postupně zaplňují celý prostor plácku. Všichni jsou uvolnění a hladoví.

Tři dy a tři noci ceremonií vrcholí

U vchodu do areálu zastavuje pán na motorce s pojízdným bufetem. Na druhé straně zas jiný obchodník prodává létající balonky s postavičkami Angry Birds a SpongeBob. Chybí tu už jen řetízkáč a autodrom. Ve chvíli, kdy je vše připraveno, přistoupí pánové s obrovskými plynovými bombami a hořáky. Během pár minut býk mizí v plamenech. V okamžiku, kdy je vše na popel, může duše zemřelých opustit tento svět. Celý obřad loučení je ukončen rozsypáním popela do moře. Duše je očištěna a bez problémů může začít nový život.

A teď to podpálínem plynovýma hořákama …

Balijcem snadno a rychle

Klíčem k neopakovatelnému balijskému zážitku je výběr toho správného ubytování. Luxusní hotely nabízejí instantní romantiku a zážitky pro bohaté Němce a zamilované páry (přírodní bazény, nádherné výhledy, skvělý komfort – budu předstírat, že jim vůbec nezávidím). Naproti tomu ubytování v balijských rodinách, tzv. homestay nebo také guesthouse vás velmi rychle dostanou do víru typického života Balijců, oslav a nevídaných ceremonií. Je to jako být u babičky na letních prázdninách …

A tak se stalo, že jsem se ocitla na dvorku jedné balijské rodiny v městečku Ubudu. To jsem ještě nevěděla, že je to místo nacpané „Jíst-meditovat-milovat“ turistkami, hledajících romantické dobrodružství Julie Roberts a šamana Ketuta, který jí pomohl k věčnému štěstí. Tento starý léčitel opravdu žije a díky své hollywoodské roli zajistil budoucnost nejen sobě, ale i svým pravnukům. Dodnes v prostředí svého domova rozdává moudra. Mé kamarádce se navíc snažil dohodit za manžela svého nejstaršího vnuka.

Rodina Suparsových, na jejichž dvorku jsem se tedy ocitla, jsou vzorným příkladem balijského hinduismu. Domov, oblečení, babička připravující obětiny a jejich přísné dodržování svátků jsou jak vystřižené z populárně naučného dokumentu o hinduismu na Bali. „Domovy Balijců jsou zasvěcené bohům a rodině,“ říká mi Yan. „V přední části našeho pozemku máme svatyně, které hlídají dům před zlými duchy. Také veškeré domácí události jako svatby, pohřby nebo narození dětí se nejdříve oslavují doma. Je pro to vyhrazený Bale Sakenam – jakýsi otevřený altán,“ ukazuje na vyvýšený a zastřešený prostor o velikosti větší postele. V zadní části pozemku bydlí rodina a hosté. Nestojí tu však dvoupatrový dům s balkonem a věžičkami. Zbytek pozemku je zastavěn mini domečky, nebo možná přesněji pokoji pro každého rodinného příslušníka zvlášť. Pokojíky jsou malinké a často se sem vejde jen postel. Do kuchyně, koupelny a na záchod se chodí venkem. Celému prostoru dominuje „domek“ určený pro nejstarší členy rodiny – tedy prarodiče. Je ze všech staveb nejvyšší a nejlépe zdobený. Babička Suparsová v něm však nebydlí, přenechala ho turistům. Byli to právě Suparsovi, kteří mě, občas i násilím, posílali dívat se na ceremonie v chrámech, kremace a svatby. Nikdy jsem si na nich nepřipadala jako návštěva nebo cizinec. Navíc, pokud přijedete na motorce, v sarongu a průsvitné halence, sklidíte i velký úspěch.

Jooo, tak tady jsem taky nebydlela …

Bali, peklo, ráj

Ani v takovém ráji, jako je Bali, to místní obyvatelé nemají jednoduché. Hinduismus a islám se tu třískají s opálenými ňadry cizinek v bikinách, oslnivými surfaři na plážích, volným životním stylem turistů, kteří mají peníze a rádi slibují. Místní se pak dostávají do situací poškozujících jejich čest, postavení v rodině a společnosti. Můj strýc Werner, který žil na Bali přerušovaně deset let, vzpomíná na bombové útoky v roce 2002: „Z celého svého srdce odsuzuji, co se tenkrát stalo. Když však vidím, jak někteří cizinci berou na lehkou váhu místní tradice, postavení rodiny a žen v komunitě, nedivím se, že nějakému otci nebo bratrovi dojde trpělivost a pomstí se. To, co se stalo, je neomluvitelné, ale i my jsme součástí tohoto problému, protože ignorujeme jejich kulturu.“ Bombový útok na Bali před deseti lety byl perfektně organizovaný a zemřelo při něm 202 lidí. Zcela jistě nešlo o pomstu jednoho rozzlobeného tatínka, jehož dceru snědý surfař přivedl do jiného stavu. Spojitost se však nabízí a zodpovědnost turistů za Ostrov bohů je větší, než si cestovatelé uvědomují.

Ten se má! Tenhle článek nejdřív vyšel v KOKTEJLU! (KLIK ZDE)