Svalbard: Nejdelší den v životě

Je 21.37. V zeměpisných šířkách Osla nás už před hodinou obklopila tma. Naše letadlo právě opustilo hlavní město Norska a míří na sever. Udělala jsem si pelech na úzké sedačce. Chce se mi spát. Před sebou máme pár hodin než doletíme do hlavního města Špicberk. Zavírám oči a snažím se z hlavy vypudit hukot letadla. Během několika minut ve vzduchu mě vyruší světlo. Podívám se z okénka. Na obzoru se zpoza mraků derou sluneční paprsky. Vychází slunce, dnes už podruhé.

Na střelnici aneb nenech se sežrat medvědem

Do Longyearbyenu jsme přiletěli s několikahodinovým zpožděním. Je jedna hodina v noci místního času, obloha vymetená a slunce na ni, jakoby tak nějak zapomnělo jít spát. Mé vnitřní hodiny to už dávno vzdaly, mozek situaci také nepobírá a já chci spát. Slunce nad našimi hlavami nezapadne dalších 96 hodin, dokud se opět nevrátíme pod severní polární kruh.

A natočíme tu úplně všechno, i tuhle střechu …

V mojí hlavě režisérky výhody 24 hodinového světla začínají docházet. „Můžeme natáčet úplně pořád!“, chtěla jsem vykřiknout, ale vypočítavě se na kameramana Ondřeje jen usmívám. Třeba si toho ani nevšimne …

Nejvíc nejsevernější

V hlavním městě Svalbardu se jen těžko hledá něco, co není úplně nejsevernější. Obchod, vysoká škola, fungující kino, kostel i střelnice. Vše s nálepkou nejvíc na sever. Na místní univerzitě UNISu najdete i nejseverněji studující Češku. Opálenou holku s širokým úsměvem jsme na chodbě školy nemohli přehlédnout. Radka už několik let studuje v Norsku. Semestr na špicberské škole je pro ni inspirativním rozšířením jejího oboru. „Jediné, co mi tu oproti kontinentálnímu Norsku chybí, je fakt, že tu nemůžu vybírat popelnice.“, směje se Radka nahlas a čeká na mou reakci. „Vybírat určité popelnice u supermarketů není v Norsku nic nenormálního. V takových kontejnerech končí potraviny po záruční době. Ve skutečnosti jim, ale nic není. Díky tomu šetříme nejen přírodu, ale i peníze. V Longyeru, jak mu ve zkratce říkají místní, se bohužel popelnice kvůli hladovým medvědům zamykají …“. Radka nás dál provádí po škole. „Pokud tu chceš studovat, musíš nejdříve absolvovat speciální výcvik, který zahrnuje i jízdu na sněžném skútru nebo střelbu z pušky.“

Radka Staňková Objektiv

A teď se připrav, mám na tebe spousty zajímavých otázek …

Cestování v čase

Svalbard je mezi akademiky z celého světa velmi oblíbený. Svou vlastní vědeckou základnu tu od léta 2014 mají také čeští vědci z Jihočeské univerzity. Sběr vzorků však akademici realizují o pár kilometrů dál na sever, v zátoce Petunia. V létě se tam dostanete pouze po vodě a do lodě smíte jen ve speciální zateplené kombinéze. Do zátoky odjíždíme natáčet aktivity českých vědců, já však tajně doufám, že zbyde čas se podívat i do starého sovětského města Pyramiden …

Spešl kombinézy pro spešl náklad

Za nejsevernějším Leninem

Reportáž z Pyramiden jsem si přála udělat velkou. Několik měsíců dopředu jsem proto kontaktovala současného majitele města. Bez odpovědi. Bombardovala jsem „přátelskými“ požadavky české vědce, kteří do Pyramiden chodí s místními hrát fotbal. Slíbili, že nás na místo zavezou (což je neskutečná pomoc!), ale zároveň jsem věděla, že budeme mít jen pár hodin času pro natáčení. Nic tedy nenasvědčovalo, že bychom na místě mohli být úspěšní. Pár dní před odjezdem, když už jsem věděla, že na místě nebudu mít žádnou pořádnou spojku, jsem odevzdala své urputné přání budoucnosti.

Pyramiden! Tady to jednou dost žilo, fakt.

Nakonec se, ale zadařilo! Bylo sedm hodin večer, když jsme přijížděli malým člunem k Pyramiden. Kameraman už měl za sebou celý den natáčení. Oba jsme byli hodně unavení. Přitom pořádně natočit celou reportáž pro Objektiv, včetně několika rozhovorů, s přehledem zabere celý den. Často na jednom takovém příspěvku strávíme dny dva. „Nad Pyramiden ovšem slunce nezapadá …“, pomyslela jsem si, když jsme u sovětského města vystupovali ze člunu …

Dělníci z Tádžikistánu na jediném místě ve městě, kde je mobilní signál.

Vše, co se odehrálo v Pyramiden – strach, že mě sežerou polární medvědi, můj zachránce Saša z Petrohradu, který po městě chodí převlečený za vojáka ruské gardy, interiéry luxusního sovětského města, starý bazén, jídelna … najdete v naší reportáži pro Objektiv nebo v časopisu Koktejl … nebudu se tu tedy rozepisovat , ale co nikdy nenajdete, je naše cesta z Pyramiden … byla trochu strašidelná a hodně mokrá …

V kolektivu jsem oblíbená

Odjížděli jsme hodinu před půlnocí. Všude spousta světla, ale také obrovské vlny, což na mini člunu do kterého nám s každým zhoupnutím nateklo pár litrů vody, nebyl úplně zážitek o který jsme stáli. Já byla v relativním suchu. Seděla jsem na sedačce za kapitánem, panem Jahodou a schovávala si obličej pod velké brýle z plastu. Kameramana, který seděl na přídi, ty tři hodiny, ale neskutečně vytrestaly. Po každém zhoupnutí následoval náraz na tvrdou hladinu moře. Cesta se strašně táhla, krajina kolem nás se vůbec nepohybovala. Ve člunu pro tři s námi ještě jel pan Elster z Jihočeské univerzity a spousta naší výbavy. Představte si, že vymyslíte takovou blbost, jako natáčet v bývalé komunistické vesnici na konci světa. Všechny přemluvíte, že to je super nápad, donutíte je tam zůstat s vámi a pak s nimi o půlnoci jedete v pidi člunu, ve strašné zimě a na celkem živém moři. Ke všemu se vezete na nejvíce pohodlném místě, protože jste prostě holka … Ondřej si navíc už asi všiml, že de facto pracujeme sedmnáct hodin v kuse. Myslím, že kdybychom jeli o dvacet minut déle, tak tu cestu rozhodně nepřežiju.