Polední siesta, bojím se přidat …

 A tak jsem vyjela do vietnamských hor s naivní představou, že tu budou lidé srdečnější. Nepoučena z předchozích zklamání v izolovaných turistických střediscích, jsem si opět nabila nos. Sapa se vedle okraje Prahy nachází také osm hodin vlakem na sever od Hanoje. Extrasuperturistické městečko v 1600m položené v nádherné horské krajině plné rýžových políček. Město není nijak zajímavé, kvůli němu sem ale také nikdo nejede. Hlavní atrakcí se tu staly menšiny. Lidé z kmenů Hmong, Dao, Giay, … tedy především jejich ženy a výrazné, ručně vyšívané oblečení, co mají na sobě. Jejich exotický vzhled do těchto míst láká tisíce turistů ročně, tak je parodoxně pochopitelné, že k nim nemají úplně nejlepší vztah. Zkráceně řečeno, jste pro ně chodící bankomat. Jakmile zaplatíte za jejich výrobek, tak je nezajímáte – chcete po nich laskavost, ano, ale za další peníze. Neberou si servítky. Nemají žádné tržitě, navěsí se na vás a jsou prý schopné pronásledovat svou oběť tak dlouho, dokud si od nich něco nekoupí (tzn. i několik hodin či kilometrů). Je to jakási forma odplaty a obrany proti naší turistické ignoranci a tendenci cestovat pouze přes hledáček našeho foťáku.

Celá rodina na poli

Přesto věřím, že dostat se k těmto lidem jde. Samozřejmě je to mnohem těžší než bylo v Kambodži nebo Latinské Americe. Potřebujete více času, základy vietnamštiny a do začátku také dostatek peněz🙂