Close

Jsme zpátky!

A to úplně všichni. Tedy nejen všech pět holek, ale taky naše dva růžový tuktuky! Přiznám se, že jsme si s kameramankou Eliškou nedokázaly představit, že bychom ty naše monstra nechaly zaparkované někde za bolivijským kaktusem a tak jsme se jednodušše rozhodly dotáhnout je až do Česka. Teď sice moc nevím, co s nimi budu dělat v Evropě, ale ono se to už nějak vyvrbí:) Ale hezky popořádku … 

Ještě v červenci minulého roku to vypadalo jako čirá šílenost. Pět načančaných holek plánuje vyrazit z jedné z nejvíce nebezpečných zemí světa na jednu podivnou výpravu. Předstíraly jsme, že víme, co děláme:

„Koupíme dva ojetý tuktuky v Kolumbii, necháme je nastříkat na růžovo a pak pojedeme skrz Ekvádor, Peru, až do Bolívie. Jo, a bude nás pět holek. Co si o tom myslíš?“

„…“

„Tati?“

„…“

„Haló, tati. Jsi tam?“

Z našeho startu do cíle to mělo být neuvěřitelných 5 555 km. Dokážete si představit jak jsme se cítily, když jsme zjistily, že jsme se v propočtech dost sekly. Ve chvíli, kdy naše hodometry ukazovaly tuto vzdálenost jsme byly v Peru, někde v předhůří Huascaránu, tedy za necelou polovinou … Cílovou rovinu jsme nakonec protly po 9 073 km. V tu chvíli už několik týdnů tvořily posádku dvou růžových monster jen tři holky – Eliška, Šárka a já.

„Jako to vás jede vážně jen pět holek? Žádný jiný chlap nebo doprovod mít nebudete?“, dotaz, který jsem před cestou slýchávala nejčastěji. Už jsem ani neodpovídala, jen šibalsky přikývla, jakože vím „vo co tady de“ a pak si vychutnala pochybovačný úšklibek tázajícího. „Však my vám ukážeme!“, trumfovala jsem diskuzi.

Ve své hlavě.

Po sedmi týdnech a dvou dnech mi dvě holky z pěti oznámily: nedokážeme si představit s tuktuky pokračovat dál. Rozchod byl rychlý, smutný a bolestný. Přemýšlela jsem, že bych holky nějak přivázala k řídítkům, nebo jim zabavila mobily, ale Eliška mi to rozmluvila. A tak jsme od toho dne pokračovaly samy a byly samy na spoustu věcí. Třeba na tyhle výhledy v Amazonii …

Nebo když nám ukradli golu s nářadím a nám prasklo lanko v převodovce …

Taky když mě kousnul pouliční pes …

Na tahle rána …

… a takové výhledy.

Občas cesta byla tak těžká až jsem si říkala …

… že je možná dobře, že jedeme jenom ve třech.

My jsme se ale nevzdaly a pokračovaly dál. Po téměř čtyřech měsících jsme dorazily do našeho cíle. Poslední desítky kilometrů bylo hodně těžkých. Naší expedici postupně klátila střevní viróza a v jednu chvíli to vypadalo, že na tu blbou pláň nedojedeme. Ale pak … NÁŠ CÍL!!!

Mě a Elišce tuktuk dobrodružství nestačilo a pokračovaly jsme dalších 4 000 km do přístavu v Montevideu. Po cestě se nám podařilo dostat do bivaku Dakaru, muhehehe:)

Na začátku února jsme tuktuky zavřely do kontejneru a vybalily je 16. března v Praze. Mohlo by se zdát, že naše tuktuk dobrodružství končí, ale to teda ne! Už teď s nimi plánujeme další cestu a vy si můžete přijít poslechnout naše cestovatelské povídání:) Seznam růžových cesto přednášek – klik zde!

foto: Šárka Kašparová

Lucie Radova

Lucie Radova

Cestovatel & Novinář at Česká TV & Koktejl
Dělám jen co mě baví. Už od roku 1985. Momentálně to je cestování.
Lucie Radova

Latest posts by Lucie Radova (see all)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *