Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?
Název kostarické hospody blízko pláže. Majitelem byl Čech a Holá = Hola = Ahoj ve španělštině:)
Nejšťastnější na světě
Kostarika, Belize, El Salvador, Panama, Nikaragua, Guatemala a Honduras. Kromě toho, že všechny tyto země leží ve Střední Americe, mají ještě jedno společné. V roce 2012 se dostaly do první třináctky nejšťastnějších států světa vzhledem ke svým zdrojům. Pro mnohé velmi překvapivé výsledky přinesl britský think tank New economics foundation (NEF). K závěrům došel prostřednictvím svého Indexu šťastné planety. Štěstí se podle britských výzkumníků dá vypočítat prostřednictvím třech ukazatelů: ekologické stopy země, předpokládaného věku dožití a pocitu pohody občanů. Nejšťastnější zemí světa se tak stala Kostarika. A Střední Amerika pak podle všeho nejšťastnějším územím naší planety.
Střední Amerika je, co se rozlohy týče, o něco menší než Francie. Není proto zas takové překvapení, že se celý region umístil v podobné části žebříčku. Co tedy všechny státy Střední Ameriky spojuje? Nádherná příroda, podobná historie a pozitivní přístup k životu. A také dopravní prostředek, který nikde jinde na světě nenajdete = chicken bus!
Milovaný i nenáviděný
„Takže, vítej ve Střední Americe“, říkám Danovi na zaprášeném guatemalském nádraží. Ještě před chvílí jsme si vezli zadnice v mexickém autobuse, jehož prostor na nohy by mexickému cestujícímu záviděl každý Evropan. Teď však stojíme před „chicken busem“, pravým dopravním prostředkem Střední Ameriky. Už k nám míří pilot vozidla, upocený Guatemalčan, jehož hlava mi končí přesně v úrovni prsou. Bere nám věci a háže na střechu autobusu. Čeká nás s ním padesát kilometrů a sedm hodin cesty.
Sladká cesta chicken busem se zhuleným prodavačem vaty.
Chicken (kuřecí) bus je žlutý školný autobus, který už z nějakého důvodu nemůže vozit školáky v USA. Svůj druhý život začíná ve Střední Americe, jako meziměstský i dálkový spoj. Ty samé autobusy, co byly pro své stáří nebo poruchu v Severní Americe vyřazeny z provozu, tu denně převážejí stovky lidí. Řidiči se s vozy příliš nemazlí, nedělá jim problém v nich přebrodit menší řeku nebo přeskákat prašnou cestu plnou výmolů.
Přezdívku „chicken“ si podle některých vysloužil díky tomu, že se v něm přepravuje i drůbež. Podle mě je to však spíše z toho důvodu, že se do něj vejde nekonečno pasažérů. Bez přehánění. Na sedadle pro dva normální americké žáky do věku patnácti let, zde sedí pětičlenná rodina. Když už jsou plné sedačky, stojí se v uličce, často jen na jedné noze. Napěchovaný autobus tak připomíná klecový chov brojlerů.
Pokud byste měli hodně času a trpělivosti, můžete s chicken busem projet Střední Ameriku od Guatemaly po Panamu. A právě v Panamě narazíte na ty nejbarevnější autobusy v nejrůznějším tematickém provedení. Na kapotách busů nejčastěji uvidíte výjevy z Ježíšova života nebo propagaci Jehovistů.
Chicken busy z panamských silnic rychle mizí. Při mé poslední návštěvě jsme je dlouho hledali … (Foto: Ondřej Urbaník)
Kuřecí bus má pro turistu obrovskou hodnotu. Pokud s ním vydrží cestovat i delší cesty (za což už považuji i našich 50 km a sedm hodin), dostane se celkem dobře pod povrch středoamerického života. Třeba zjistí, že i když místní lidé mají málo nebo spíš nic, nikdy neodmítnou dát almužnu přistoupivším bezdomovci, falešně zpívajícímu kytaristovi nebo nadávajícímu knězi. Přestože místní mají právo chicken bus nenávidět, nestěžují si. A tak je to i v jejich všedním životě. Přestože mají právo nenávidět své zkorumpované politiky, všudypřítomnou chudobu a kriminalitu, nestěžují si.
Pura Vida!
„Kostarika – a potažmo Střední Amerika má něco, co jsem nikde jinde ve světě neviděla a co je i v České republice velkou raritou. A tím jsou dvě věci – velká skromnost a pozitivní přístup k životu.“, říká Veronika Vacková, která v Kostarice studovala a žije už tři roky. „Kostaričané bydlí v malých jednopatrových mnohogeneračních domcích (tzn. 3-4 generace) s celou rodinou (zhruba deset a více příbuzných). Mají jen nezbytný nábytek a dekorace, nakupují jen ty nejzákladnější potraviny a i šance na cestování jsou u takové střední třídy malé.“ I přes to, prý nikdy nepotkala nešťastného Kostaričana. „Národní heslo, často používané jako pozdrav, Pura Vida!, je v přímém překladu Ryzí život a znamená něco jako: všechno je v pořádku, všechno je OK. To velice dobře vyjadřuje kostarický přístup k životu – nemáme moc, ale dostatek a žijeme si dobře. Zároveň tento optimismus není součástí etikety a není to ani do určité míry ten povrchní optimismus, jako například v USA. Tady je velice organický a co více, nakažlivý! Ráno vyjdu na ulici a všichni se na mě usmívají, pozdravíme se, prohodíme „Pura Vida!“ a člověku najednou nic nechybí. Je spokojený a rád, tam kde je.“, dodává 24letá rodačka z Olomouce, která se prozatím usadila v malém domečku na předměstí hlavního města Kostariky.
S Veru na fotbalovém zápasu v hlavním městě Kostariky – San José.
(Foto: Ondřej Urbaník)
Stačí úsměv?
Úsměv a optimistická mysl jsou pro Střední Ameriku typické. Stačí to však ke štěstí? „Možná u Kostariky a Panamy.“, hodnotí výsledky výzkumu historik a iberoamerikanista Josef Opatrný. Guatemalu, El Salvador, Belize a Honduras však v první třináctce ze své pozice akceptovat nemůže. Naráží především na velké sociální rozdíly uvnitř těchto zemí a vleklé občanské války v minulosti. Připomíná také současné problémy s narkoobchodem a vysokou zločinností. „ S výjimkou Belize to jsou státy, které mají snad nejkrvavější minulost nebo i přítomnost z celé Latinské Ameriky. Hlavně tedy Guatemala. Začátkem šedesátých let minulého století tam začala občanská válka a trvala až do roku 1996. Nejenže si vyžádala na dvě až tři stovky tisíc obětí, ale také po sobě zanechala rozvrácené rodiny, chudobu a kriminalitu. Političtí představitelé zatím nejsou schopni téměř žádný problém vyřešit. Samostatnou kapitolou jsou dívky, které byly za války znásilněny vojáky. Dnes mají už dospělé děti, které většinou nikdy nepoznaly rodinu a lidský život pro ně nemá žádnou cenu“, shrnuje stručně profesor Opatrný.
Dá se štěstí měřit? Na pláži v Nikaraguii – San Juan del Sur
(Foto: Zuzana Benešová)
Komplikovaná historie a nestabilita země se podepisuje i na současné společnosti. Všechny čtyři státy se objevují v první desítce zemí s nejvyšší mírou násilných smrtí. Honduras je v tomto směru nejhorší. Na sto tisíc obyvatel zde násilnou smrtí umírá 82 lidí (v Česku to jsou necelé dvě osoby). Ale i v ostatních středoamerických státech musíte na sebe dávat velký pozor. Že něco není v pořádku, je poznat hned na první pohled. Například v hlavním městě Kostariky, v San José, nenajdete jedinou budovu, rodinný nebo činžovní dům bez vysokého plotu a žiletkového ostnatého drátu. Veronika to zná také z vlastní zkušenosti: „Je tady spousta kriminality a násilí. Jak doma, tak na ulici. Každá budova má vysoké mříže, ostnatý nebo dokonce elektrický drát, deset psů a vrátného. V San José jsem nedávno viděla na jednom domě napsáno: „Představte si, jak by naše město vypadalo bez mříží.“ Pro všechny je to hodně těžko představitelné.“
Dá se štěstí měřit?
„Z indexu šťastné planety se vytratily životy naprosto konkrétních lidí. Nezahrnout do takového výzkumu všechny hrůzy, se kterými se tito lidé potýkali a potýkají, nevzít v potaz taková fakta, jako že přišli o celé rodiny, byli svědky vraždění svých blízkých, byli mučeni a strádali hladem, mi opravdu přijde vůči těm chudákům jako naprostý výsměch“, komentuje zprávu Indexu šťastné planety Josef Opatrný.
Některá místa Střední Ameriky jsou strašidelná. Na úsměvy, ale narážíme na každém rohu.
(Hraniční přechod Panama/Kostarika – rok 2009).
Výzkumníci z britského think tanku jsou si toho vědomi. Svůj postup však obhajují tím, že nejhorší omezování lidských práv nebo největší chudoba se většinou týká jen úzké skupiny lidí, která výsledky výzkumu nemůže natolik ovlivnit. „Stejně jako HDP maskuje nerovnosti v příjmech v rámci dané země, tak i průměrný pocit pohody občanů maskuje nerovnosti v pocitu štěstí.“, zastává se metodiky Saamah Abdallah, jeden z hlavních autorů zprávy. „Předpokládáme, že když se lidí zeptáte, jak celkově vnímají svůj život, budou schopni zhodnotit všechny aspekty dohromady a rozhodnout, co je pro ně samotné důležité. Může se pak také stát, že někdo s vysokou životní úrovní bude mít nízký pocit pohody, protože například nemá dostatek času na svou rodinu.“ Podle Abdallaha však z výsledků výzkumu vyplývá mnohem zajímavější věc: „Když jsme dříve hledali model úspěšného rozvoje a vývoje společnosti, často jsme si mysleli, že bychom se měli dívat na bohaté státy, jako je například USA. To je samozřejmě naprosto nemožné. Za prvé bychom potřebovali téměř pět planet, abychom všichni mohli žít jako Spojené státy Americké. Za druhé náš index jasně dokazuje, že můžeme být šťastní, ba dokonce mnohem šťastnější a neničit tolik planetu“.
„Věřím, že každé místo má tu moc ve Vás vyvolat určité povahové rysy nebo určitý typ chování. A z těch míst, kde jsem bydlela, se mi nejvíce líbil ten člověk, kterým jsme byla v Kostarice – skromnější, otevřenější, vřelejší k ostatním, nemateriální, vlastně šťastnější…“, vysvětluje Veronika své rozhodnutí přestěhovat se do Střední Ameriky a prozatím opustit Česko a USA, kde žila.
Kostarické pláže na straně Tichého oceánu … Playa Samara.
Projela jsem Guatemalu, Nikaraguu, Kostariku a Panamu. V chicken busu a s úsměvem na tváři. Na rozdíl od Veroniky bych se ale do Střední Ameriky nemohla odstěhovat. Vím, že bych tam nebyla šťastnější. Od místních se však máme hodně, co učit. Začít můžeme třeba tím, že budeme méně vyrábět. A více se usmívat.
Jsem svěťák! Nejdříve mě vytiskli v březnovém Koktejlu léta Páně 2012!
Další článek opět za týden – tedy 28. ledna. Ten čas letí milé děti:)
- 5 dárků pro cestovatelky - 6.12.2022
- Španělské babí léto - 8.9.2022
- Best Sustainable Sunglasses You Can Buy Local - 25.7.2022
