Nepál má všechno, na co si jen pomyslíte. Nejvyšší pohoří světa, džungli se slony a tygry, výborný jídlo a fajn lidi, kteří jedou na karmu buddhismu a hinduismu. Mě tu, ale na Měsíc vystřelil úplně jiný zážitek – dva dny s partou dobrovolníků, kteří na zapomenutém nepálském venkově staví tři školy.
Nepál by mohlo být nejlepší místo pro život, kdyby ho v roce 2015 nezasáhlo zemětřesení. Jeho děsivou a ničivou sílu vidíte třeba v hlavním městě země, Káthmándú, dodnes. Když mě taxikář vezl z letiště do hotelu, měla jsem při pohledu skrz zaprášený sklo okýnka pocit, že tu před nedávnem skončila válka. Zdevastované ulice, rozbořené domy, těžký vzduch plný prachu. Nepál se ze zemětřesení vzpamatovává hodně pomalu a v turistou zapomenutých oblastech prakticky vůbec. Do některých z nich naštěstí několik let směřují svou pomoc neziskové organizace. Jako třeba ta „moje“.
Samozřejmě není moje, ale za těch pár dní mi tolik přirostla k srdci, že se málokdo může divit, že bude navždycky taky má. Nadační fond Happy Hearts je oficiální pobočkou americké nadace All Hands and Hearts – Smart Responce v České republice. Jejich společným cílem je obnovovat školy v oblastech postižených přírodními katastrofami. Do míst se dostávají v době, kdy odchází první vlna humanitární pomoci a děti zůstávají zapomenuty … A odvádějí neskutečnou práci, do dnešního dne se jim v celkem 11 zemích světa podařilo postavit 205 škol. Tu 206 jsme jeli malinko pomoct postavit i my …
Ještě v rychlosti ke skupině, se kterou jsem do Nepálu vyjela. Už několik let časopis Forbes podporuje Nadaci Happy Hearts. Je jasný proč – založila ji šikovná Češka Petra Němcová a v Česku ji vede skvělá Karolína Bosáková. Jednou z aktivit je každoroční gala večeře, která je spojená s aukcí. Minulý rok se během jednoho večera podařilo vydražit božích 5 milionů korun, za které se v Nepálu staví dvě školy. Ten večer se dražilo asi kde co:), ale tím nejlepším aukčním předmětem byla příležitost. Příležitost jet do dobrovolnického kempu v Nepálu. Seznámit se s tím, jak se takové školy staví, seznámit se s lidmi, kteří se přímo v terénu na projektu podílí, seznámit se s dětmi, pro které se školy staví a také trochu pomoct na stavbě. Já jsem se do skupiny dostala náhodou, při mé cestě kolem světa. Nebyli jsme tedy klasičtí dobrovolníci, ale makali jsme pořádně!
„Ahoj! Já jsem Coco a jsem tu proto, abyste se s námi cítili co nejlépe!“, vítá nás v dobrovolnickém kempu usměvavá holka s velkými Lenonkami na obličeji. Rozhlédnu se kolem sebe. Stany, polní kuchyně, suchý záchod. Připomíná mi to tu letní tábor na Slapech.
Až na to, že tu není žádná přehrada ani vysoké stromy. Vlastně kam se podívám vidím jen rýžové pole, kopce a zase rýžové pole. Máme za sebou sedm hodin jízdy autem, poslední dvě jsme jeli krokem. Prašná silnice plná obrovských výmolů vás proti vaší vůli zpomalí … hlavně v hlavě.
„A jaké je heslo na wifi?“, koukám smutně očima závisláka na svůj telefon, který mi nekompromisně sděluje: No service. A jak to tady pozoruju, tak brzy budu i bez baterky. Coco se začne smát: „Wifi nám nefunguje už týden. Bude to asi těma bouřkama. Signál tu taky moc není, ale telefon si můžete nabít večer, když zapneme generátory. Od šesti do deseti máme elektřinu, přesně v deset v noci vypneme naší malou elektrárnu a jde se spát!“
Tak přátelé a tohle budou sprchy …
Coco nás rychle seznamuje s naším dvoudenním programem a s detailním provozem tábora. Během chvilky mám pocit, že tu jsem doma. Dobrovolníci tu pracují za jídlo a bydlení ve vlastním stanu. Většina z nich na stavbě maká týden až dva. Těch, kteří tu zůstávají i několik měsíců, ale také není málo. Protože jsme tu jen na dvě noci, dostáváme luxusní spaní na palandách.
Do stanu si natahujeme své haldy kufrů …
A společně s Coco jdeme obejít zbytek kempu. Mě klasicky nejvíce zajímá jídelna a meníčko …
Dvě vajíčka, kafe, chleba, ovesné vločky. To je snídaňový příděl. Obědy se řeší na stavbě a večeři dostaneme v kempu.
Snídaně si každý připraví hezky sám.
A jelikož jsme všímavá skupina, nemohli jsme přehlédnout venkovní hospodu, která tu vznikla hned u vchodu do kempu. Hádám dobře, že lahváč po celým dnu na stavbě, bodne vždycky:)
Ty lahváče v Nepálu jsou docela velký, vám řeknu.
V kempu momentálně žije a za prací na třech školách odsud vyjíždí 90 dobrovolníků. Potkali jsme se se všema ještě ten večer na jejich pravidelné poradě. Já tyhle pracovní srazy moc nemusím, ale tyhle jsou dokonalý. Prochechtáte je. Asi je to tím, že na taková místa jezdí výjimeční lidi a s takovými nikdy není nuda. Ukočírovat téměř stovku dobrovolníků, kteří se navíc co týden střídají, není jen tak. Na první pohled je poznat, že je to všechno naprosto skvěle zorganizované, ale zároveň máte pocit, že jste součástí jedné velké rodiny. „Zásadní je to, aby si tu každý přišel důležitý.“, říká mi Coco. A jde jí to skvěle. Člověk i po pár dnech na stavbě, odsud odjíždí s pocitem, že zachránil svět:)
A dneska vyhlašujeme soutěž o nejoblíbenějšího dobrovolníka!
Ráno budíček v šest. Odjezd v sedm třicet na stavbu. Rozdělení do pracovních skupin a od osmi do čtyř hezky pracujeme. . Byla jsem přiřazena do oddílu natěračů venkovních ploch …
Nadace tu staví speciální školy. Speciální, protože v případě zemětřesení budou sloužit i jako úkryt pro děti i obyvatele okolních vesnic. Stavaři tu počítají i s kanalizačním systémem a rezervoáry pitné vody.
A tady už máme lakovací tým!
A největší hrdinky dne. Karolína s Katarínou, které celý den míchaly maltu.
Míchačka moc nefungovala a objednávek na maltu bylo ten den dost. Holky večer padly vyčerpáním:)
Momentka ze chvíle, kdy byla trocha elektřiny. Karolína a míchačka v akci. Jinak holky musely dělat všechno ručně.
V Nepálu jsem byla pouhých 14 dní (článek o himalájském treku už brzy!). Nepál neznám, ale za tu krátkou chvíli jsem si všimla jedné podstatné věci. I přes velkou bídu dokáží místní žít v harmonii a štěstí díky svým bohům a symbolům. Na jeden zásadní, Vajru, jsem narazila v jedné zahradě v Káthmándú.
Vajra je rituální zbraň. Do češtiny se slovo dá přeložit jako úder blesku. Ten buddhisti chápou jako čisté vědomí a moudrost. Buddhisté věří, že moudrost je nezničitelná, moudrost nikdy nemůže být zraněná ignorancí. Moudrost je mocný nástroj, který dokáže porazit zlo. Amen.
Věřím, že cesta k moudrosti vede přes zkušenosti a vzdělání. Ze svých cest vím, že vzdělání není samozřejmost, ale privilegium. Nepálské děti to vědí a na vlastní kůži chápou jeho důležitost. Dokáží docenit hodnotu vzdělání. Některé z nich chodí do školy pešky i dvě a půl hodiny. Když, jim v roce 2015 zemětřesení zničilo školy, nepřestaly. Učily se, kde to šlo. Často v budovách bez stěn, bez střechy. Školy dělají svět lepším, pomáhají totiž plnit sny. Jsem velmi hrdá na všechny Čechy a Slováky, kteří dělají svět lepším.
A co dál? My se do Nepálu vrátíme příští rok a vy můžete také! Buď jako dobrovolník – klik zde a nebo přijďte podpořit projekt na gala, které se koná už v červnu. Namaste!
Pokud máte jakékoliv dotazy, tak sem s nimi do komentářů pod článkem nebo rovnou kontaktujte Karolínu z Happy Hearts (karolina@happyhearts.cz), která se vám bude určitě ráda věnovat:)
Foto: Jas Chapagain, Karolína Bosáková, Radka Kasperová
Chcete svoje nepálské dobrovolnictví spojit s pořádným outdoorovým dobrodružstvím? Mrkněte na Outdoortrip!
- 5 dárků pro cestovatelky - 6.12.2022
- Španělské babí léto - 8.9.2022
- Best Sustainable Sunglasses You Can Buy Local - 25.7.2022
