Nadupaná Honda:)

Vybrala jsem si celodenní výlet s Khmer Ways do Kulen hor blízko Siem Reapu. Můj průvodce mne ujišťoval, že se rychle naučím řídit. Motorku mi půjčil na rovince mimo centrum města. Vůbec se mi nedařilo zatáčet, ale říkala jsem si, že stejně pojedeme pořád kupředu … jak jsem se šeredně mýlila:)

Překračuju hranice své …

Ze začátku jsem jela asi 20km v hodině a připadalo mi, že nemůžu jet rychleji. Když jsem se dostali na první polní a lesní cesty, jela jsem asi desítkou. Byl nádherný den. Projížděli jsme malinkatýma vesničkama, děti vybíhaly před baráky a hlasitě zdravily „Helloooouuu!!!“ Zem byla rudě červená, stromy sytě zelené a nebe blankitně modré. A také šílené vedro. Po patnácti kilometrech jsem byla už unavená, kdo by řekl, že řízení motorky je náročné, vždyť si jen vezeš zadek! Před námi však bylo dalších 140 km a zdaleka ne, po tak pěkných pěšinkách. Postupně jsem však začala dostávat cvik a sebevědomí do řídítek. Naše první opravdová zastávka byla za šedesát kilometrů, oběd u překrásného vodopádu v džungli. Protože není úplně při cestě, jezdí se sem koupat hlavně místní a očumují je japonští a čínští turisté. Měla jsem v plánu se také vykoupat, ale nakonec to vzdala. Ikdyž jsem měla s sebou plavky, připadala bych si mezi ostatními nahá. Všichni se koupají oblečení – džíny, košile, mikiny. Nechala jsem si zajít chuť.

Jestli vůbec znají koupání na „Adama“

Jsme asi deset minut jízdy od vodopádu, průvodce zastavuje a říká „tady začíná pravé dobrodružství cesty“. Na tyhle slogany jsem už dost alergická, dobrodružství vám totiž slibuje každá cestovka – dobrodružství při jízdě na kajaku, na čtyřkolce nebo při výrobě arabského chleba a většinou je to šílená nudááá. A dál říká, ať jedu jen na dvojku a nohy mám spíš na zemi než na motorce. Nebudu prodlužovat, jen připomínám, že jsem na začátku neuměla ani zatočit:) Brodili jsme, jeli jsme v hlubokém písku, překračovali řeku přes pochybné mosty, a nakonec mini cestičkou skutečnou džunglí, jsme dojeli na ono místo. Tady začal věk Angkor Vatu. Blízko zmiňovaného vodopádu nechal Jayavarman II postavit svůj palác a pak hluboko v džungli vytesat do kamene sochy králů pralesa – slona a lva. Do dnes je to poutní místo. A také čas na picnic:)

Hluboko v džungli

Na okraji města odevzdávám motorku a průvodce mne chce odvézt do hostelu. Navrhuji, že se odvezu sama, ať si nasedne za mne. Strašně se bál a pořád volal, že umře:)

Ještě před chvíli měl hrůzu v očích:)

Bez průvodce bych takovou cestu bohužel nedala. Nejenže bych se ztratila při první odbočce, ale asi bych to také mnohem dříve obrátila. A musím říci, že to mají vyňuňané. Vlastně nemusíte za celý den zaplatit nic extra – veškeré pití a jídlo je v ceně (a moc dobré!). Průvodce na cestě koupí i čerstvé ovoce a opravdu se stará. Asi je to i tím, že Khmer Ways vlastní Němec (na jeho obhajobu – žije zde už osm let spolu se svou čtyřčlenou rodinou:).